Blog

Moc se o tom nemluví, ale stává se to – jen co muž přijde z práce domů, partnerka, popřípadě manželka, už ode dveří spustí monolog o tom, jak je neschopný, nepomáhá, chodí domů pozdě, a tak určitě někoho má. Proč by jinak pořád chtěl čisté bílé košile? Vždyť jako manažer přece může přijít v tom, v čem se mu zachce! Proč nesnědl svačinu? Že ona mu vaří nějaká jiná! A už letí facka.

Že to je naprosto šílené? Ano, taky si myslím. Bohužel je to realita. Není to jako vtipy o tom, že chlap je pod pantoflem. I muži bývají terorizování svými manželkami a partnerkami.

Muže sice lze vydírat tím, že už nikdy neuvidí své děti, ale ženy na to jdou často rafinovaněji. Stačí, že se zpozdí v práci a už do toho tahají nebohou sekretářku, která by mohla být potenciální milenkou. Pak chtějí, aby jim dotyčný muž dokázal, že je miluje, a tak se mohou na dámské jízdě blýsknout novým šperkem, hezkou dovolenou, nebo romantickou večeří v té krásné restauraci na náměstí.

Tohle se ale ještě pořád dá zvládnout. Co když ale přijde stalking? I to je forma domácího násilí, které žena páchá na muži. Když totiž partnerka (nebo i partner) uvěří tomu, že je mu druhá polovička nevěrná, ať už pro to má jakékoliv důkazy, může se rozhodnout partnera pronásledovat. Vyzbrojí se foťákem (dnes už tedy stačí mobil) a objevuje se všude, kam partner chodí. A jakmile se něco zdá podezřelé, okamžitě vzniká fotka. Mezitím se drahá polovička trápí neustále pípajícím mobilem se zprávami, které zjišťují aktuální činnost, kde se partner nachází a kdy přijde domů. Jen si to představte – sedíte na schůzce s vedením firmy, Váš mobil v jednom kuse zvoní, protože kdyby žena zjistila, že jste si mobil vypnuli, byla by jako dravá saň, a navíc se může čirou náhodou každou chvíli objevit ve dveřích s tím, že s Vámi musí nutně mluvit. Tohle je samozřejmě extrém. Přesto však tzv. stíhačky dokáží ztrpčit život.

Někdy dojde i k fyzickému násilí. Na mužích ale nebývá tolik vidět. Přece jen je žena slabší stvoření. Muži si navíc domácí násilí nepřipouštějí, ať už jde o jakoukoliv formu – mají za to, že to prostě nezapadá do obrazu muže a bojí se, že by byli považováni za slabé. A když se odhodlají najít pomoc, bohužel se občas setkají s názorem, že žena nemůže týrat muže. Přitom podle statistik je až čtvrtina domácího násilí na partnerovy páchána ženami. Další čtvrtina muži a zbylých cca 50% jsou páry, kde se role střídají.

Dnešní doba je i k problému násilí páchaného ženami trochu otevřenější, než tomu bývalo dříve a vznikla tak centra, která se touto problematikou zabývají. Fungují nonstop a dokážou pomoci.

Moc se o tom nemluví, ale stává se to – jen co muž přijde z práce domů, partnerka, popřípadě manželka, už ode dveří spustí monolog o tom, jak je neschopný, nepomáhá, chodí domů pozdě, a tak určitě někoho má. Proč by jinak pořád chtěl čisté bílé košile? Vždyť jako manažer přece může přijít v tom, v čem se mu zachce! Proč nesnědl svačinu? Že ona mu vaří nějaká jiná! A už letí facka.

Že to je naprosto šílené? Ano, taky si myslím. Bohužel je to realita. Není to jako vtipy o tom, že chlap je pod pantoflem. I muži bývají terorizování svými manželkami a partnerkami.

Muže sice lze vydírat tím, že už nikdy neuvidí své děti, ale ženy na to jdou často rafinovaněji. Stačí, že se zpozdí v práci a už do toho tahají nebohou sekretářku, která by mohla být potenciální milenkou. Pak chtějí, aby jim dotyčný muž dokázal, že je miluje, a tak se mohou na dámské jízdě blýsknout novým šperkem, hezkou dovolenou, nebo romantickou večeří v té krásné restauraci na náměstí.

Tohle se ale ještě pořád dá zvládnout. Co když ale přijde stalking? I to je forma domácího násilí, které žena páchá na muži. Když totiž partnerka (nebo i partner) uvěří tomu, že je mu druhá polovička nevěrná, ať už pro to má jakékoliv důkazy, může se rozhodnout partnera pronásledovat. Vyzbrojí se foťákem (dnes už tedy stačí mobil) a objevuje se všude, kam partner chodí. A jakmile se něco zdá podezřelé, okamžitě vzniká fotka. Mezitím se drahá polovička trápí neustále pípajícím mobilem se zprávami, které zjišťují aktuální činnost, kde se partner nachází a kdy přijde domů. Jen si to představte – sedíte na schůzce s vedením firmy, Váš mobil v jednom kuse zvoní, protože kdyby žena zjistila, že jste si mobil vypnuli, byla by jako dravá saň, a navíc se může čirou náhodou každou chvíli objevit ve dveřích s tím, že s Vámi musí nutně mluvit. Tohle je samozřejmě extrém. Přesto však tzv. stíhačky dokáží ztrpčit život.

Někdy dojde i k fyzickému násilí. Na mužích ale nebývá tolik vidět. Přece jen je žena slabší stvoření. Muži si navíc domácí násilí nepřipouštějí, ať už jde o jakoukoliv formu – mají za to, že to prostě nezapadá do obrazu muže a bojí se, že by byli považováni za slabé. A když se odhodlají najít pomoc, bohužel se občas setkají s názorem, že žena nemůže týrat muže. Přitom podle statistik je až čtvrtina domácího násilí na partnerovy páchána ženami. Další čtvrtina muži a zbylých cca 50% jsou páry, kde se role střídají.

Dnešní doba je i k problému násilí páchaného ženami trochu otevřenější, než tomu bývalo dříve a vznikla tak centra, která se touto problematikou zabývají. Fungují nonstop a dokážou pomoci.

Moc se o tom nemluví, ale stává se to – jen co muž přijde z práce domů, partnerka, popřípadě manželka, už ode dveří spustí monolog o tom, jak je neschopný, nepomáhá, chodí domů pozdě, a tak určitě někoho má. Proč by jinak pořád chtěl čisté bílé košile? Vždyť jako manažer přece může přijít v tom, v čem se mu zachce! Proč nesnědl svačinu? Že ona mu vaří nějaká jiná! A už letí facka.

Že to je naprosto šílené? Ano, taky si myslím. Bohužel je to realita. Není to jako vtipy o tom, že chlap je pod pantoflem. I muži bývají terorizování svými manželkami a partnerkami.

Muže sice lze vydírat tím, že už nikdy neuvidí své děti, ale ženy na to jdou často rafinovaněji. Stačí, že se zpozdí v práci a už do toho tahají nebohou sekretářku, která by mohla být potenciální milenkou. Pak chtějí, aby jim dotyčný muž dokázal, že je miluje, a tak se mohou na dámské jízdě blýsknout novým šperkem, hezkou dovolenou, nebo romantickou večeří v té krásné restauraci na náměstí.

Tohle se ale ještě pořád dá zvládnout. Co když ale přijde stalking? I to je forma domácího násilí, které žena páchá na muži. Když totiž partnerka (nebo i partner) uvěří tomu, že je mu druhá polovička nevěrná, ať už pro to má jakékoliv důkazy, může se rozhodnout partnera pronásledovat. Vyzbrojí se foťákem (dnes už tedy stačí mobil) a objevuje se všude, kam partner chodí. A jakmile se něco zdá podezřelé, okamžitě vzniká fotka. Mezitím se drahá polovička trápí neustále pípajícím mobilem se zprávami, které zjišťují aktuální činnost, kde se partner nachází a kdy přijde domů. Jen si to představte – sedíte na schůzce s vedením firmy, Váš mobil v jednom kuse zvoní, protože kdyby žena zjistila, že jste si mobil vypnuli, byla by jako dravá saň, a navíc se může čirou náhodou každou chvíli objevit ve dveřích s tím, že s Vámi musí nutně mluvit. Tohle je samozřejmě extrém. Přesto však tzv. stíhačky dokáží ztrpčit život.

Někdy dojde i k fyzickému násilí. Na mužích ale nebývá tolik vidět. Přece jen je žena slabší stvoření. Muži si navíc domácí násilí nepřipouštějí, ať už jde o jakoukoliv formu – mají za to, že to prostě nezapadá do obrazu muže a bojí se, že by byli považováni za slabé. A když se odhodlají najít pomoc, bohužel se občas setkají s názorem, že žena nemůže týrat muže. Přitom podle statistik je až čtvrtina domácího násilí na partnerovy páchána ženami. Další čtvrtina muži a zbylých cca 50% jsou páry, kde se role střídají.

Dnešní doba je i k problému násilí páchaného ženami trochu otevřenější, než tomu bývalo dříve a vznikla tak centra, která se touto problematikou zabývají. Fungují nonstop a dokážou pomoci.

Moc se o tom nemluví, ale stává se to – jen co muž přijde z práce domů, partnerka, popřípadě manželka, už ode dveří spustí monolog o tom, jak je neschopný, nepomáhá, chodí domů pozdě, a tak určitě někoho má. Proč by jinak pořád chtěl čisté bílé košile? Vždyť jako manažer přece může přijít v tom, v čem se mu zachce! Proč nesnědl svačinu? Že ona mu vaří nějaká jiná! A už letí facka.

Že to je naprosto šílené? Ano, taky si myslím. Bohužel je to realita. Není to jako vtipy o tom, že chlap je pod pantoflem. I muži bývají terorizování svými manželkami a partnerkami.

Muže sice lze vydírat tím, že už nikdy neuvidí své děti, ale ženy na to jdou často rafinovaněji. Stačí, že se zpozdí v práci a už do toho tahají nebohou sekretářku, která by mohla být potenciální milenkou. Pak chtějí, aby jim dotyčný muž dokázal, že je miluje, a tak se mohou na dámské jízdě blýsknout novým šperkem, hezkou dovolenou, nebo romantickou večeří v té krásné restauraci na náměstí.

Tohle se ale ještě pořád dá zvládnout. Co když ale přijde stalking? I to je forma domácího násilí, které žena páchá na muži. Když totiž partnerka (nebo i partner) uvěří tomu, že je mu druhá polovička nevěrná, ať už pro to má jakékoliv důkazy, může se rozhodnout partnera pronásledovat. Vyzbrojí se foťákem (dnes už tedy stačí mobil) a objevuje se všude, kam partner chodí. A jakmile se něco zdá podezřelé, okamžitě vzniká fotka. Mezitím se drahá polovička trápí neustále pípajícím mobilem se zprávami, které zjišťují aktuální činnost, kde se partner nachází a kdy přijde domů. Jen si to představte – sedíte na schůzce s vedením firmy, Váš mobil v jednom kuse zvoní, protože kdyby žena zjistila, že jste si mobil vypnuli, byla by jako dravá saň, a navíc se může čirou náhodou každou chvíli objevit ve dveřích s tím, že s Vámi musí nutně mluvit. Tohle je samozřejmě extrém. Přesto však tzv. stíhačky dokáží ztrpčit život.

Někdy dojde i k fyzickému násilí. Na mužích ale nebývá tolik vidět. Přece jen je žena slabší stvoření. Muži si navíc domácí násilí nepřipouštějí, ať už jde o jakoukoliv formu – mají za to, že to prostě nezapadá do obrazu muže a bojí se, že by byli považováni za slabé. A když se odhodlají najít pomoc, bohužel se občas setkají s názorem, že žena nemůže týrat muže. Přitom podle statistik je až čtvrtina domácího násilí na partnerovy páchána ženami. Další čtvrtina muži a zbylých cca 50% jsou páry, kde se role střídají.

Dnešní doba je i k problému násilí páchaného ženami trochu otevřenější, než tomu bývalo dříve a vznikla tak centra, která se touto problematikou zabývají. Fungují nonstop a dokážou pomoci.

Moc se o tom nemluví, ale stává se to – jen co muž přijde z práce domů, partnerka, popřípadě manželka, už ode dveří spustí monolog o tom, jak je neschopný, nepomáhá, chodí domů pozdě, a tak určitě někoho má. Proč by jinak pořád chtěl čisté bílé košile? Vždyť jako manažer přece může přijít v tom, v čem se mu zachce! Proč nesnědl svačinu? Že ona mu vaří nějaká jiná! A už letí facka.

Že to je naprosto šílené? Ano, taky si myslím. Bohužel je to realita. Není to jako vtipy o tom, že chlap je pod pantoflem. I muži bývají terorizování svými manželkami a partnerkami.

Muže sice lze vydírat tím, že už nikdy neuvidí své děti, ale ženy na to jdou často rafinovaněji. Stačí, že se zpozdí v práci a už do toho tahají nebohou sekretářku, která by mohla být potenciální milenkou. Pak chtějí, aby jim dotyčný muž dokázal, že je miluje, a tak se mohou na dámské jízdě blýsknout novým šperkem, hezkou dovolenou, nebo romantickou večeří v té krásné restauraci na náměstí.

Tohle se ale ještě pořád dá zvládnout. Co když ale přijde stalking? I to je forma domácího násilí, které žena páchá na muži. Když totiž partnerka (nebo i partner) uvěří tomu, že je mu druhá polovička nevěrná, ať už pro to má jakékoliv důkazy, může se rozhodnout partnera pronásledovat. Vyzbrojí se foťákem (dnes už tedy stačí mobil) a objevuje se všude, kam partner chodí. A jakmile se něco zdá podezřelé, okamžitě vzniká fotka. Mezitím se drahá polovička trápí neustále pípajícím mobilem se zprávami, které zjišťují aktuální činnost, kde se partner nachází a kdy přijde domů. Jen si to představte – sedíte na schůzce s vedením firmy, Váš mobil v jednom kuse zvoní, protože kdyby žena zjistila, že jste si mobil vypnuli, byla by jako dravá saň, a navíc se může čirou náhodou každou chvíli objevit ve dveřích s tím, že s Vámi musí nutně mluvit. Tohle je samozřejmě extrém. Přesto však tzv. stíhačky dokáží ztrpčit život.

Někdy dojde i k fyzickému násilí. Na mužích ale nebývá tolik vidět. Přece jen je žena slabší stvoření. Muži si navíc domácí násilí nepřipouštějí, ať už jde o jakoukoliv formu – mají za to, že to prostě nezapadá do obrazu muže a bojí se, že by byli považováni za slabé. A když se odhodlají najít pomoc, bohužel se občas setkají s názorem, že žena nemůže týrat muže. Přitom podle statistik je až čtvrtina domácího násilí na partnerovy páchána ženami. Další čtvrtina muži a zbylých cca 50% jsou páry, kde se role střídají.

Dnešní doba je i k problému násilí páchaného ženami trochu otevřenější, než tomu bývalo dříve a vznikla tak centra, která se touto problematikou zabývají. Fungují nonstop a dokážou pomoci.

1. Kapesné, ale od kdy?

Svoje drobné první kapesné by dítě mělo dostávat už v předškolním věku. Jako první malé krůčky k finanční gramotnosti.

2. Výše kapesného

Samozřejmě záleží na finančních možnostech rodiny. Také ale záleží na určení, k čemu tyto drobné finance budou sloužit. Kapesné pak můžeme zvyšovat podle školních tříd.

3. Utrácení peněz

Kapesné od nás děti získávají hlavně pro zábavu, a je jen na nich, jak s ním naloží. I přes to bysme se ale měli snažit s nimi o financích mluvit.

Vysvětlit jim, že většina vydělaných peněz putuje na zaplacení nájmu, jídla, a dalších pro nás nezbytných položek. Není tedy od věci, aby si děti čas od času na něco z kapesného přidaly, nebo si z něj na vytouženou věc spořily.

4. Pravidelnost

Peníze se snažte dětem dávat v pravidelných intervalech, například jednou za týden, nebo větší částky jednou za měsíc. Tuto domluvu dodržujte, a běžte dětem příkladem.

5. Nabídka extra výdělku

Kapesné by rozhodně mělo sloužit jako prostředek k naučení správného zacházení s penězi. Neměli bychom za něj po dítěti požadovat žádnou protislužbu jako úklid v pokoji, vysávání nebo mytí nádobí. Děti by měli některé domácí práce dělat automaticky, bez pobídnutí nebo vidiny výdělku. Pokud je ale práce motivuje, není vůbec špatné nabídnout jim extra přivýdělek třeba za odpolední pomoc na zahradě.

6. Splátky

Když dítě utratí svoje peníze dřív, něž dostane další kapesné, ale nutně si potřebuje koupit lístek do kina nebo novou hračku, peníze mu půjčte. Této situace můžete využít také k tomu, abyste mu vysvětlili, co udělal špatně a co to má za následky. Vytvořte pro něj splátkový kalendář a několik nadcházejících měsíců mu z kapesného strhávejte část půjčených peněz. Dbejte ale na to, aby dítě celou částku řádně splatilo. V opačném případě by toho mohlo využít a vědělo by, že mu dluh odpustíte.

1. Kapesné, ale od kdy?

Svoje drobné první kapesné by dítě mělo dostávat už v předškolním věku. Jako první malé krůčky k finanční gramotnosti.

2. Výše kapesného

Samozřejmě záleží na finančních možnostech rodiny. Také ale záleží na určení, k čemu tyto drobné finance budou sloužit. Kapesné pak můžeme zvyšovat podle školních tříd.

3. Utrácení peněz

Kapesné od nás děti získávají hlavně pro zábavu, a je jen na nich, jak s ním naloží. I přes to bysme se ale měli snažit s nimi o financích mluvit.

Vysvětlit jim, že většina vydělaných peněz putuje na zaplacení nájmu, jídla, a dalších pro nás nezbytných položek. Není tedy od věci, aby si děti čas od času na něco z kapesného přidaly, nebo si z něj na vytouženou věc spořily.

4. Pravidelnost

Peníze se snažte dětem dávat v pravidelných intervalech, například jednou za týden, nebo větší částky jednou za měsíc. Tuto domluvu dodržujte, a běžte dětem příkladem.

5. Nabídka extra výdělku

Kapesné by rozhodně mělo sloužit jako prostředek k naučení správného zacházení s penězi. Neměli bychom za něj po dítěti požadovat žádnou protislužbu jako úklid v pokoji, vysávání nebo mytí nádobí. Děti by měli některé domácí práce dělat automaticky, bez pobídnutí nebo vidiny výdělku. Pokud je ale práce motivuje, není vůbec špatné nabídnout jim extra přivýdělek třeba za odpolední pomoc na zahradě.

6. Splátky

Když dítě utratí svoje peníze dřív, něž dostane další kapesné, ale nutně si potřebuje koupit lístek do kina nebo novou hračku, peníze mu půjčte. Této situace můžete využít také k tomu, abyste mu vysvětlili, co udělal špatně a co to má za následky. Vytvořte pro něj splátkový kalendář a několik nadcházejících měsíců mu z kapesného strhávejte část půjčených peněz. Dbejte ale na to, aby dítě celou částku řádně splatilo. V opačném případě by toho mohlo využít a vědělo by, že mu dluh odpustíte.

1. Kapesné, ale od kdy?

Svoje drobné první kapesné by dítě mělo dostávat už v předškolním věku. Jako první malé krůčky k finanční gramotnosti.

2. Výše kapesného

Samozřejmě záleží na finančních možnostech rodiny. Také ale záleží na určení, k čemu tyto drobné finance budou sloužit. Kapesné pak můžeme zvyšovat podle školních tříd.

3. Utrácení peněz

Kapesné od nás děti získávají hlavně pro zábavu, a je jen na nich, jak s ním naloží. I přes to bysme se ale měli snažit s nimi o financích mluvit.

Vysvětlit jim, že většina vydělaných peněz putuje na zaplacení nájmu, jídla, a dalších pro nás nezbytných položek. Není tedy od věci, aby si děti čas od času na něco z kapesného přidaly, nebo si z něj na vytouženou věc spořily.

4. Pravidelnost

Peníze se snažte dětem dávat v pravidelných intervalech, například jednou za týden, nebo větší částky jednou za měsíc. Tuto domluvu dodržujte, a běžte dětem příkladem.

5. Nabídka extra výdělku

Kapesné by rozhodně mělo sloužit jako prostředek k naučení správného zacházení s penězi. Neměli bychom za něj po dítěti požadovat žádnou protislužbu jako úklid v pokoji, vysávání nebo mytí nádobí. Děti by měli některé domácí práce dělat automaticky, bez pobídnutí nebo vidiny výdělku. Pokud je ale práce motivuje, není vůbec špatné nabídnout jim extra přivýdělek třeba za odpolední pomoc na zahradě.

6. Splátky

Když dítě utratí svoje peníze dřív, něž dostane další kapesné, ale nutně si potřebuje koupit lístek do kina nebo novou hračku, peníze mu půjčte. Této situace můžete využít také k tomu, abyste mu vysvětlili, co udělal špatně a co to má za následky. Vytvořte pro něj splátkový kalendář a několik nadcházejících měsíců mu z kapesného strhávejte část půjčených peněz. Dbejte ale na to, aby dítě celou částku řádně splatilo. V opačném případě by toho mohlo využít a vědělo by, že mu dluh odpustíte.

1. Kapesné, ale od kdy?

Svoje drobné první kapesné by dítě mělo dostávat už v předškolním věku. Jako první malé krůčky k finanční gramotnosti.

2. Výše kapesného

Samozřejmě záleží na finančních možnostech rodiny. Také ale záleží na určení, k čemu tyto drobné finance budou sloužit. Kapesné pak můžeme zvyšovat podle školních tříd.

3. Utrácení peněz

Kapesné od nás děti získávají hlavně pro zábavu, a je jen na nich, jak s ním naloží. I přes to bysme se ale měli snažit s nimi o financích mluvit.

Vysvětlit jim, že většina vydělaných peněz putuje na zaplacení nájmu, jídla, a dalších pro nás nezbytných položek. Není tedy od věci, aby si děti čas od času na něco z kapesného přidaly, nebo si z něj na vytouženou věc spořily.

4. Pravidelnost

Peníze se snažte dětem dávat v pravidelných intervalech, například jednou za týden, nebo větší částky jednou za měsíc. Tuto domluvu dodržujte, a běžte dětem příkladem.

5. Nabídka extra výdělku

Kapesné by rozhodně mělo sloužit jako prostředek k naučení správného zacházení s penězi. Neměli bychom za něj po dítěti požadovat žádnou protislužbu jako úklid v pokoji, vysávání nebo mytí nádobí. Děti by měli některé domácí práce dělat automaticky, bez pobídnutí nebo vidiny výdělku. Pokud je ale práce motivuje, není vůbec špatné nabídnout jim extra přivýdělek třeba za odpolední pomoc na zahradě.

6. Splátky

Když dítě utratí svoje peníze dřív, něž dostane další kapesné, ale nutně si potřebuje koupit lístek do kina nebo novou hračku, peníze mu půjčte. Této situace můžete využít také k tomu, abyste mu vysvětlili, co udělal špatně a co to má za následky. Vytvořte pro něj splátkový kalendář a několik nadcházejících měsíců mu z kapesného strhávejte část půjčených peněz. Dbejte ale na to, aby dítě celou částku řádně splatilo. V opačném případě by toho mohlo využít a vědělo by, že mu dluh odpustíte.

1. Kapesné, ale od kdy?

Svoje drobné první kapesné by dítě mělo dostávat už v předškolním věku. Jako první malé krůčky k finanční gramotnosti.

2. Výše kapesného

Samozřejmě záleží na finančních možnostech rodiny. Také ale záleží na určení, k čemu tyto drobné finance budou sloužit. Kapesné pak můžeme zvyšovat podle školních tříd.

3. Utrácení peněz

Kapesné od nás děti získávají hlavně pro zábavu, a je jen na nich, jak s ním naloží. I přes to bysme se ale měli snažit s nimi o financích mluvit.

Vysvětlit jim, že většina vydělaných peněz putuje na zaplacení nájmu, jídla, a dalších pro nás nezbytných položek. Není tedy od věci, aby si děti čas od času na něco z kapesného přidaly, nebo si z něj na vytouženou věc spořily.

4. Pravidelnost

Peníze se snažte dětem dávat v pravidelných intervalech, například jednou za týden, nebo větší částky jednou za měsíc. Tuto domluvu dodržujte, a běžte dětem příkladem.

5. Nabídka extra výdělku

Kapesné by rozhodně mělo sloužit jako prostředek k naučení správného zacházení s penězi. Neměli bychom za něj po dítěti požadovat žádnou protislužbu jako úklid v pokoji, vysávání nebo mytí nádobí. Děti by měli některé domácí práce dělat automaticky, bez pobídnutí nebo vidiny výdělku. Pokud je ale práce motivuje, není vůbec špatné nabídnout jim extra přivýdělek třeba za odpolední pomoc na zahradě.

6. Splátky

Když dítě utratí svoje peníze dřív, něž dostane další kapesné, ale nutně si potřebuje koupit lístek do kina nebo novou hračku, peníze mu půjčte. Této situace můžete využít také k tomu, abyste mu vysvětlili, co udělal špatně a co to má za následky. Vytvořte pro něj splátkový kalendář a několik nadcházejících měsíců mu z kapesného strhávejte část půjčených peněz. Dbejte ale na to, aby dítě celou částku řádně splatilo. V opačném případě by toho mohlo využít a vědělo by, že mu dluh odpustíte.